Je na čase si to přiznat – žijeme v materiálním světě. Tím není myšleno to, že nutně zanedbáváme ostatní rozměry lidské osobnosti a bytí (i když se tak často děje), ale naše těla mají hmotnou povahu a stejně tak všechny ostatní předměty, se kterými se potkáváme a které používáme, jsou tvořeny materiály a hmotou. A právě materiální stránka do velké míry definuje každou lidskou společnost. Proto řadu historických etap lidské existence označujeme právě podle materiálů, které lidé dominantně zpracovávali a používali – takže jsme měli dobu kamennou, bronzovou, železnou. A touto perspektivou jsme relativně nedávno – před několika málo desítkami let, vstoupili do další přelomové etapy – doby plastové.
Syntetické plasty, které jsou zcela jistě materiálovým fenoménem dnešní doby, není třeba podrobně představovat. Za krátkou dobu své existence pronikli do všech oblastí činnosti a existence moderní lidské společnosti. Není to náhoda – podle mého názoru jsou plasty vrcholným produktem lidské tvořivosti a fantazie. Jedná se o člověkem vytvořené materiály, které mají řadu skvělých vlastností, dokážeme je vyrábět v obrovských množstvích.
Objem světové produkce plastů se odhaduje na cca 400 mil. tun, což je stěží si představitelné množství. Další velice důležitou vlastností plastů je, že jejich výroba je (i díky velkému objemu produkce) levná. A právě díky těmto charakteristikám jsou plasty jako materiály tak úspěšné a určitě můžeme konstatovat, že zásadně pozitivně ovlivnili kvalitu života moderní lidské společnosti. Spousta zdánlivě samozřejmých věcí je díky nim možná a dostupná.
Přesto všechno nejsou plasty vnímány jako kladní hrdinové naší doby, spíše naopak. Kvůli devastujícímu environmentálnímu dopadu plastového odpadu jsou tyto materiály často vnímány jako záporné postavy příběhu současnosti. Z mého pohledu je to zvláštní. Materiály nemají povahu, nejsou hodné nebo zlé. Jsme to my lidé, kdo rozhoduje o znaménku plus nebo mínus podle toho, jestli materiály používáme dobrým nebo špatným způsobem. Je alibistické smývat ze sebe své viny tím, že démonizujeme plasty. Materiály nenesou vinu, jsme to my lidé, kdo jsme zcela jednoznačně viní.
Každopádně environmentální dopad doby plastové není možné ignorovat a jako společnost se k němu musíme postavit. Čím dříve to uděláme tím snadnější a vlastně i levnější to bude. Je třeba konstatovat, že aktuální materiálová politika naší civilizace je neudržitelná a vyžaduje zásadní revizi. V naší výzkumné skupině na Fakultě chemické VUT v Brně se více než 15 let věnujeme studiu výroby biodegradovatelných (biologicky rozložitelných, např. kompostovatelných) polymerních materiálů. Je velice zajímavé sledovat postoje společnosti a různých autorit, a především pak jejich změny v čase. Během doby jsem pochopil, že problém není složitý jen technologicky, materiálově nebo logisticky.
V těchto oblastech, podle mého názoru, máme jako společnost řadu reálných řešení. Velký problém představuje existence skupin, které reprezentují rozdílné hodnoty, a současně zastupují různé (především ekonomické) zájmy. Komunita není schopna se efektivně domluvit ani na dílčích aspektech komplexního problému, jako je například otázka zálohování PET lahví. Environmentální problém doby plastové je natolik složitý, že bohužel nemá jedno snadné kouzelné řešení. Spíš vyžaduje celkovou remodulaci materiálového managmentu a diverzifikaci portfolia materiálů, které budou dlouhodobě udržitelné nejen environmentálně, ale také technologicky a ekonomicky.
Na základě svých zkušeností se domnívám, že konvenční plasty mají zásadní vlastnost, která je jednou z hlavních příčin environmentálního problému. A touto vlastností je jejich nízká cena. Právě cena odráží hodnotu, kterou jako společnost konkrétní položce dáváme. Pokud je něco velice levné, což plasty v řadě případů jsou, nemá to pro nás tedy velkou hodnotu, a podle toho se k tomu chováme. S plasty plýtváme, protože si to můžeme ekonomicky dovolit. Zároveň je podle mě důležité si uvědomit, že cena v současné době odráží především náklady na výrobu.
Určitě by bylo zajímavé do ceny plastů promítnout i náklady na jejich eliminaci, poté co doslouží. Vím, že se nad tímto řešením v současné době řada autorit zamýšlí a je již snaha tuto logiku aplikovat. Nicméně intenzita této snahy je dle mého názoru nízká. Co je levné, to nemá žádnou hodnotu. Výrazné navýšení ceny některých plastů pro oblasti s největším environmentálním dopadem, jako jsou obaly nebo jednorázové nádobí, by mohlo vést k významnému omezení plýtvání. Zároveň by se tak otevřely dveře materiálům a řešením, která jsou i přes menší ekologické dopady limitována vyššími náklady na výrobu.
Plasty nás tedy přivedly na křižovatku, kde se rozhoduje o dalším směru vývoje naší společnosti. To, co v minulém století představovalo vrchol lidské tvořivosti, se nyní stává výzvou, kterou nelze dále ignorovat. Ekonomické zájmy a technologické inovace musí najít společnou řeč s ochranou životního prostředí a dlouhodobou udržitelností.
Řešení však neexistuje ve formě jednoho zázračného kroku. Místo toho vyžaduje promyšlenou a integrovanou strategii, která zahrnuje jak změny v přístupu k výrobě, využití a recyklaci plastů, tak i podporu nových materiálů, které mohou nabídnout ekologicky šetrnější alternativy. Hodnota, kterou jako společnost přisuzujeme materiálům, je klíčová. Právě zde se musí cena materiálů a jejich skutečný dopad na svět kolem nás začít odrážet v naší ekonomice a životním stylu.
Zdroj: Stanislav Obruča
Autor je profesor působící na Ústavu chemie potravin a biotechnologií Fakulty chemické Vysokého učení technického v Brně, který se dlouhodobě zabývá tématem odpady