Lesy se dnes mění rychleji, než je člověk schopný sledovat. Sucha, kůrovec, extrémní výkyvy počasí a tlak klimatické změny vytvářejí prostředí, kde tradiční metody monitoringu přestávají stačit. Lesnictví tak vstupuje do nové éry – éry, v níž se strom nestává jen objektem pozorování, ale datovým organismem, který lze analyzovat s přesností, o níž se ještě před pár lety nikomu nesnilo.
Právě tuto hranici posouvá Výzkumný ústav krajiny (VÚK), který vyvíjí AI systém schopný „rozložit“ strom na atomy. Nejde o sci‑fi experiment ani o fyzické rozebrání dřeva, ale o digitální model tak detailní, že zachytí strukturu stromu od kořenů až po poslední jehlici. Strom se v systému mění v trojrozměrnou datovou entitu, kde každý bod má svou funkci, historii a fyziologický význam.
AI pracuje s kombinací laserového skenování, hyperspektrálního snímkování a fyzikálních modelů. Dokáže určit hustotu dřeva, obsah vody, pigmenty, míru stresu i počínající napadení škůdci – a to dříve, než se projeví pouhým okem. Strom tak není jen biomasa, ale komplexní systém, jehož reakce na prostředí lze předvídat. VÚK tím vytváří digitální dvojče lesa, které umožňuje simulovat budoucí vývoj porostů v různých klimatických scénářích až do konce století.
Tento přístup zásadně mění způsob, jakým se na les díváme. Místo hrubých odhadů vzniká jemná mapa, kde každý strom má svůj „datový pas“. Lesník už nepracuje jen s intuicí, ale s přesnými informacemi o tom, jak se strom chová, jak reaguje na sucho, jak rychle roste a jaké riziko představuje jeho zdravotní stav pro okolní porost. AI dokáže simulovat, co se stane, když přijde další extrémní léto, když se změní druhová skladba nebo když se v oblasti objeví nový škůdce.
Zkušenosti VÚK ukazují, že právě tato hloubková analýza je klíčem k budoucí ochraně krajiny. Ústav dlouhodobě pracuje s rozsáhlými daty z družic Sentinel, leteckého snímkování i terénních inventarizací. Tyto datové sady tvoří základ, na kterém se AI učí interpretovat realitu. Bez nich by žádný algoritmus nedokázal rozlišit přirozenou variabilitu od skutečného problému. VÚK tak propojuje vědu, terénní praxi a moderní technologie způsobem, který nemá v českém lesnictví obdoby.
AI se ukazuje jako zásadní nástroj i v boji proti kůrovci. Družicové snímky dokážou zachytit změny v obsahu chlorofylu v jehlicích, které AI vyhodnotí během několika hodin. Lesníci tak získají informaci o podezřelých stromech dříve, než se kalamita rozšíří. VÚK upozorňuje, že právě rychlost reakce je dnes rozhodující – a AI ji dokáže zvýšit na úroveň, která byla dříve nedosažitelná.
Podobné technologie se uplatňují i mimo lesy. Vídeňský systém Smart Trees využívá senzory vlhkosti a teploty, které AI vyhodnocuje a podle nich řídí zavlažování městských stromů. Ukazuje se, že digitalizace péče o zeleň není jen otázkou lesů, ale i měst, která se snaží přežít horké vlny a extrémní teploty.
Přestože AI přináší bezprecedentní přesnost, odborníci zdůrazňují, že technologie nenahrazuje člověka. Lesník zůstává tím, kdo rozhoduje, interpretuje a nese odpovědnost za krajinu. AI je nástroj, který rozšiřuje jeho možnosti, ale nikdy nemůže nahradit zkušenost, intuici ani cit pro místo. VÚK k tomu dodává, že technologie musí být vždy propojena s odbornou praxí – jinak se může stát, že data budou přesná, ale rozhodnutí špatná.
Lesnictví se tak ocitá na prahu nové epochy. Stromy už nejsou jen součástí porostu, ale datovými organismy, které dokážeme číst, analyzovat a chránit s přesností, jakou jsme dosud neznali. A pokud chceme, aby české lesy přežily klimatickou nejistotu, právě tato přesnost může být jejich největší šancí.