Je příroda v ohrožení kvůli plánovaným rozpočtovým škrtům nebo platí i zde, že nic se nejí tak horké jako se uvaří? Ochrana přírody v České republice čelí vážným rizikům (zdůrazněme, že rizikům – nejedná se o prvoplánovanou strategii likvidace) v důsledku plánovaných rozpočtových škrtů, které se dotýkají klíčových institucí a aktivit v oblasti životního prostředí. Odborníci i neziskové organizace varují, že nedostatek finančních prostředků může negativně ovlivnit péči o chráněná území, biodiverzitu a prevenci škod.
Státní rozpočet by měl být zanedlouho schválen. V kapitole ministerstva životního prostředí se chystají masivní škrty – spolu s ministerstvem školství a kultury jde o největší propad financí ze všech resortů. Je nepochybné, že obavy o ohrožení české přírody v důsledku rozpočtových škrtů pro rok 2026 jsou aktuálním a horkým tématem, které vyvolává napětí mezi ekologickými organizacemi a státní správou. Zatímco ekologové varují před „tupými škrty“, které mohou způsobit nevratné škody, zprávy o financování ochrany přírody nejsou jednoznačné a ukazují na překvapivou kombinaci omezování některých výdajů a investic do jiných projektů.
Vedení Ministerstva životního prostředí připouští, že méně peněz dostanou třeba národní parky, ale argumentuje potřebnými úsporami při zachování funkcí parků. Kritici včetně opozice varují, že začíná likvidace ochrany přírody v Česku v přímém přenosu. Desítky ekologických organizací, které jsou sdružené v tzv. Zeleném kruhu bezprostředně po zveřejnění programu současné vlády prohlásily, že jeho znění ohrožuje českou přírodu a kvalitu života lidí.
Historie snahy o ochranu životního prostředí sahá až do přelomu 19. a 20. století – tedy ještě do doby Rakouska-Uherska, kdy se objevily první snahy o systematickou legislativní ochranu přírody. Už v roce 1894 je v návrhu zákona o ochraně uměleckých a historických památek v tehdejší monarchii patrná snaha a ochota uznávat za veřejný zájem také ochranu památek přírodních. Pozdější zakladatel a přednosta Státního památkového úřadu, Luboš Jeřábek, už v prvním roce svého zvolení poslancem (tj. 1908) předložil osnovu zákona na ochranu přírodních a krajinných památek.
Po první světové válce pokračovaly intenzivní snahy o přijetí legislativy pro ochranu přírody. Ministerstvo školství a národní osvěty následujícího roku sbíralo podklady pro zákonnou ochranu přírody. Z důvodu absence zákona o ochraně přírody mohla být za první republiky chráněná území zřizována pouze dohodou s vlastníkem, zejména při provádění pozemkové reformy. V rámci první pozemkové reformy, realizované prostřednictvím zejména tří zákonů (tzv. záborový z roku 1919, přídělový a náhradový z roku 1920) bylo možné ustanovit buď dosavadnímu vlastníkovi, nebo přídělci podmínky hospodaření na vymezeném majetku v zájmu udržení a ochrany přírodní památky. V roce 1922 byl předložen první komplexní návrh zákona na ochranu přírodních památek.
Do začátku 2. světové války se však žádný z podaných návrhů nepodařilo realizovat. Veškeré snahy o přijetí zákona nakonec zastavil rozpad Československa a okupace. Veškerá opatření přijímaná v protektorátu podléhala kontrole a schválení okupantů a musela odpovídat nacistické ideologii.
Ovšem ani v poválečných letech se nepodařilo legislativní úpravu ochrany přírody prosadit, a tak hlavní oporou byla Ústava z roku 1950, která konstatovala nejen ochranu kulturních památek, ale která pamatovala i na ochranu přírody a krajiny, zvláště přírodních památek a rezervací.
Státní i dobrovolní ochránci přírody se přijetí zákona o ochraně české přírody dočkali až 1. srpna 1956 (č. 40/1956 Sb.), kdy ho jednomyslným usnesením schválilo Národní shromáždění. Zákon o státní ochraně přírody z roku 1940 byl jednoznačně významným věcným a právním počinem, který vytvořil silný právní rámec se zásadní rolí při pozdějším formování moderní ochrany přírody na území České republiky.
V osmdesátých letech minulého století se začalo pracovat na přípravě novelizace zákona o ochraně přírody. Tyto přípravy umožnily po převratovém roce 1989 státní ochraně přírody rychle připravit návrh nové moderní právní normy v ochraně přírody a krajiny, současného zákona č. 144/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.