FEJETON o zálohování obalů a současné situaci v této oblasti v ČR
PETR HLADÍK (poslanec KDU-ČSL, bývalý ministr životního prostředí, majitel lesa a nadšený milovník přírody)
Když jsem byl malý, běžně se vracely plastové lahve nebo skleněné lahve od vína. Nebylo to ekologické gesto, byl to obyčejný selský rozum. Láhev měla hodnotu. Dnes vracíme pivní lahve. Ale vodu si koupíme v plastu, vypijeme, zmáčkneme a s pocitem občanské odpovědnosti vhodíme do žlutého kontejneru. A tím to končí. Nebo si to aspoň myslíme.
Jenže ono to tak úplně nekončí. Každá pátá PET lahev se podle dat Ministerstva životního prostředí do třídění vůbec nedostane. U plechovek je to ještě horší. A tak se nám po republice potulují petky jako turisté bez mapy – příkop, park, les, někdy i řeka. Všude je vítáno a otevřeno.
Když jsem zvedl téma zálohování PET lahví a plechovek, slyšel jsem: „To chcete rozbourat český systém třídění, který je nejlepší na světě?“ Ne, nechci. Český systém třídění je opravdu dobrý. Dobrý sice je, ale k recyklaci se materiál nedostává v dostatečném množství. Výrobci PET lahví pak musí recyklát nakupovat draze v zahraničí. Máme před sebou evropský cíl 90% návratnosti nápojových obalů. A ten se stávajícím systémem také nedáme. Proto je potřeba systém přehodnotit a upravit.
Záloha je přitom naprosto jednoduchý princip. Přidáte pár korun k ceně nápoje a dostanete je zpět, když obal vrátíte. Žádné kázání, žádná ekologická poezie. Jen malá ekonomická pravda: věci s hodnotou nekončí v křoví.
Někdo říká, že je to zbytečná komplikace. Já si naopak myslím, že je to komplikace jen pro ty, kdo mají rádi jednoduchá vysvětlení. Zálohový systém totiž není o plastu. Je o tom, že z lahve může vzniknout zase lahev. Ne mikina. Ne kobereček. Zase lahev. To je cirkularita v praxi. A tenhle systém pomáhá českému průmyslu.
Jenže přišla politická stopka. Projekt se zastavil. Nesmyslných a nepodložených argumentů bylo víc než plechovek po hudebním festivalu. Někdo tvrdil, že to zdraží nápoje. Nezdraží, záloha se vrací a nápojové firmy zálohování vítají a předem avizovaly, že cena nápoje nebude dotčena zavedením zálohování. Někdo poukazoval na to, že to zatíží obchody. To také není pravda, již dnes většina velkých řetězců vrací obaly v zahraničí bez jakýchkoliv komplikací. Zálohoje se totiž už v 18 zemích Evropské unie.
Co tedy tato stopka znamená? Je to definitivní konec? Ne, není. Zálohování se smetlo pod stůl kvůli politice, ale reálně se mu nevyhneme, protože jinak budeme čelit vysokým sankcím. Současná vláda tak má zhruba rok, aby schválilo zálohování, které bude výhodné pro české prostředí. Pokud tak neučiní, budeme se řídit evropským zákonem, který nebude zohledňovat specifika českého systému. Ze všech nejvíc na to pak doplatí české obce.
Zálohování je vlastně takový test české povahy. Já chtěl jít cestou odpovědnou, která zajistí konkurenceschopnost českých firem a obcím dokáže kompenzovat jejich ztráty. Ale pak je tu přístup mlčení, nicnedělání a čekání. A co bude následovat? Nadávání na zlou Evropu a bruselský diktát. Přitom stačilo k celé věci přistoupit konstruktivně, ale to se ne všem v krátkodobém horizontu hodilo. Ale takhle se politika dělat nedá. Politika není jedno volební období, ale odpovědnost za dlouhodobě směřování.
Kvůli krátkodobým zájmům se nám tak plechovky a lahve válí v přírodě a peníze mnoha českých firem nadále míří do zahraničí.
Petr Hladík na černé skládce odpadu v Brně-Horních Heršpicích.
Foto – archiv Petra Hladíka