Gorily v mlze (v originále Gorillas in the Mist) je autobiografické dílo přírodovědkyně Dian Fosseyové, ve kterém shrnuje svých 13 let života v pralesích Rwandy. Kniha z roku 1983, na kterou navázal v roce 1988 stejnojmenný film není jen vědeckou studií o chování goril horských, ale také hluboce osobním příběhem o jejím boji za jejich záchranu před pytláky a ztrátou přirozeného prostředí. Gorily horské žijí v pohoří Virunga na hranicích tří států: Rwandy, Ugandy a Demokratické republiky Kongo, kam se za nimi vypravil kolega z našeho magazínu Ivan Vystrčil. A zde jsou k tomu zápisky z jeho Afrického deníku:
Sedím u kávy v Ugandě, v zemi, kde má příroda pořád hlavní slovo. Ne na papíře, ale ve skutečnosti. Vlhký prales dýchá, mlha se plazí mezi stromy a někde tam, pár kilometrů ode mě, žije gorila horská. Ne v zoo, ne v rezervaci za plotem, ale ve svém světě. A já jsem tady jen host.
Gorila horská byla ještě před pár desítkami let téměř odsouzená k zániku. Pytláctví, úbytek lesa, chudoba místních lidí. Kombinace, která jinde ve světě znamenala konec. Tady se ale stal zvláštní obrat – gorily začaly přežívat díky turistům.
Ano, zní to paradoxně. Ale právě řízený, přísně kontrolovaný turistický ruch dnes patří k nejsilnějším nástrojům jejich ochrany. Každá návštěva goril je drahá, omezená na pár lidí denně a pod dohledem rangerů. Ty peníze ale nekončí v kapsách překupníků. Jdou na platy ochránců přírody, na zdravotní monitoring goril, na školy, studny a práci pro místní obyvatele.
A to je klíčové.
Dokud je gorila pro místní vesnici větší hodnotou živá než mrtvá, má šanci přežít.
V Ugandě velmi rychle pochopíte, že ochrana přírody není romantický pojem. Je to ekonomická realita. Lidé, kteří by jinak museli lovit nebo kácet, dnes pracují jako průvodci, nosiči, stopaři. Děti chodí do škol, které by bez turistů nikdy nevznikly. A prales stojí, protože má cenu.
Když se u nás doma bavíme o třídění odpadu, udržitelnosti nebo odpovědnosti, často to zní abstraktně. Tady má každé rozhodnutí konkrétní podobu. Buď prales zůstane, nebo zmizí. Buď gorila žije, nebo ne.
Z Ugandy si neodvážím jen zážitky. Odvážím si připomínku, že udržitelný svět nevzniká zákazem všeho, ale chytrým propojením ochrany přírody, ekonomiky a lidské důstojnosti. A že někdy může i turista – když se chová správně – sehrát pozitivní roli.
Možná bychom si to měli častěji připomínat. Nejen v pralese, ale i doma.
Ivan Vystrčil
